Na lavičce před mým domem

Vytvořil Amairgil
 
Na ten jediný večer, rád bych vás pohostil.
Pokrm dal na lavičku před svým domem,
taky lampičku, aby jste dorazili s večerem.
 
Moji milovaní minulí, snad jen jste usnuli,
na čas, než Bůh vrátí vás, do svého oblaku.
A do mlžného povlaku, zaznívá křik ptáků.
 
Na všechno sedá třpytivý závoj a mně nedá,
bych na vás nevzpomněl, přes šedavý opar,
zapomenutých časů. Stojí a tvář celá bledá.
 
Všech svatých svatozář, padá mi na polštář,
v noci, když bdím a slyším kroky pomalé,
okolo maštale, bratr mne s nocí navštívil.
 
Lampička na lavičce před domem, mihotavá
zář plaménku a svítí jako na oltář, na talíř co
tam položil hospodář. Bratře jez, krm hotová.
 
Přišel jsi. Máš oči jasné perletí, jsi ze zásvětí,
dorazil jsi, čas jinak tobě letí, jsme jako děti,
jako dřív, sedíme spolu a jíme tichou večeři.
 
Čekal jsem na tebe u stolu, až se plně sešeří,
dočkal se. Tiše jsi ke mně přilétl jako pápěří.
Kdo mi tebe uvěří? Pak úsměv tvůj rozkvetl.
 
Vzpomínám na ten byt, dovol mi snít chvilku,
na pokoj, na jídelnu, na pudink a na vanilku,
na vůni domova, znova se vzpomínka schová.
 
Bratře můj, znova a znova, mám tutéž otázku,
proč jsi odešel, úsměv tvůj soucitný z obrázku,
je jako, a ty sám, dětská hračka na provázku…
 
                        …čekej na mne s babičkou, za řekou z oblázků….
.
.
Sitemap