Přítel jistý se zjistí až když odejde. Aneb, o duševním klidu a toleranci

Vytvořil Amairgil. Autobiografické zamyšlení autora nad přátelstvím a dnešními mezilidskými vztahy.
 
Kdo mne zná, ví, že se blížím střednímu věku a mám ledacos za sebou. Na to, že mi bude čtyřicet jsem toho prožil dost a to jsem nemusel konat výpravu okolo světa. Mladické nadšení z prostého vnímání skutečnosti pomalu střídá deziluze a vytrácí se schopnost porozumět tomu, co se děje okolo mne „beze zbytku“. Mladý člověk žije ve věku přibývání. Kdo začne stárnout, pozná to podle toho, že se mu v bilanci začínají vršit ztráty. (Což ovšem neplatí až tak úplně.)
Rád bych se nyní zamyslel nad ztrátami, které člověka zasáhnou nejvíc – ztrátami lidskými.
 
Když vám zemře prarodič, je to přirozený běh světa. Když vám zemře rodič, přibude poznání, že mezi vámi a vaší smrtelností nestojí předchozí generace, ale jen vy sami.
Horší je, když okolo Vás začnou umírat přátelé. Když vám je sedmdesát, je to opět přirozený běh světa. Když vám je padesát, je to sice předčasné, ale děje se to…
 
Co s tím, jste-li ještě mladý?
A to je ten problém. Skutečný přítel je tak cenný, že za život potkáme jednoho, dva, kdo má štěstí tři a dost. Kdo vám tvrdí, že má hodně dobrých přátel, ten kecá. Ten je obklopen známými. Nebudu se tu zabývat tím, jak se pozná dobrý přítel, mohu jen doporučit klasický spis Laelius. Hodlám se tu ale s Vám i podělit o svou vlastní zkušenost. O zkušenost ze ztráty.
 
Ten, kdo něco podobného prožil, kdo zažil co to znamená mít dobrého přítele a potom mu zemřel, toho poznáte. Bude si přátelství doopravdy vážit a bude ochoten pro něj obětovat mnohé.
 
Měl jsem takového přítele. Říkejme mu třeba „Jeff“ (ve skutečnosti se jmenoval jinak). Skamarádili jsme se jako náctiletí, a protože jsme byli naivní, tak nám to vydrželo. Jezdili jsme po trempech a prováděli spoustu ptákovin až do dospělosti. Mluvili jsme spolu i přes vytížení z kariéry, z rodiny. Můj přítel byl zdrojem mého duševního klidu. Když jsem chtěl mít klid a „odpojil se“ vydrželo to tak deset minut, pak jsem zvedl telefon, vytočil číslo a čekal…“Jé nazdáár (naposledy jsme se slyšeli včera, nebo dopoledne :-) ), počkej, já vypnu tu svářečku (počítač, televizi, kytaru , auto, manželku, zákazníka…  :-) ) a pokecáme“.
No a můj přítel byl součástí mého duševního klidu.
Dneska můžu Jeffa vytáčet jak chci a na konci se neozve nic. Leda bych se dozvonil na nebesa…
 
To byl duševní klid. Když nebyl duševní klid, ale třeba se stal průšvih – „Jeffe, prosim tě stal si mi malér“, tak mohlo běžet cokoli a ani to nevypínal.
Nemusím ani psát, že to fungovalo i směrem od přítele ke mně.
Jak jste na tom Vy? Já vím, záleží na povaze, národní mentalitě, trpělivosti dotyčného atd…
Ale, ruku na srdce..
Nejde jen o komunikaci. Dneska, kdy se většina věcí poměřuje penězi podotýkám, že jsem svému příteli peníze nikdy nepůjčil, ale mnohokrát dal.
Je to chvíle, co jsem četl kvalitní práci jedné talentované studentky. Psala, že k nepřátelství a válkám mezi lidmi dochází ze dvou důvodů: lidé nemají rádi sami sebe a mají chybnou komunikaci. To je pravda. Také je pravda, že slovo má velkou moc. No, já bych k tomu rád přispěl svojí zkušeností. Před dvaceti lety u se táboráku odehrál tenhle rozhovor:
„Jeffe, máš se rád?“
„Čéče, já nějak nevim. Ale mám rád tady Maťa. Dobře hraje na kytáru…“
 
V době sebezdokonalování se a komunikací všeho druhu si tak nějak připadám, že žiju ve složitém světě. Neustále se řeší, JAK spolu komunikovat. Jak často, jak respektovat toho druhého, jeho klid, jeho území, kariéru, čas, práci atd… Hm. Zajímavé. No, já bych to viděl takhle: Lidi prosím Vás, mluvte spolu. Jak? Jakkoli, a prosím, odpouštějte, tolerujte.
Mám totiž pocit, že nedorozumnění mezi lidmi se zvětšuje proto, že se skutečné přátelství „komunikuje“ hlavně v teoretické rovině. Skutek nám potom jaksi utíká. Jak jsem na to přišel? No jak – nějak potřebuji kamaráda….:-)
 
"Tak ti , Jeffe, nevim. Vod tý doby, cos šel nahoru na nebe, příjdu si tady na zemi jak vo prodloužené směně. Vy jste chlapci, co jste nyní na nebesích (pozdravuj tam Maťa, Jeffe) vždycky věděli jak na to. No, já asi ne, protože, JÁ JSEM TADY."
.
TOPlist Sitemap