Frustrace kolektivního vědomí České katolické církve

Vytvořil Amairgil
 
Toto není kritika, ale popis.
Stalo se vám už někdy, že jste chtěli nechat pokřtít dítě a kněz nevyhověl? Že jste se chtěli v kostele vzít a museli jste jít jinam, protože to nešlo z objektivních překážek svědomí?
Narážíte se svými vlastnostmi, vírou, osobností už ve třetí farnosti? Sebezpytujete svědomí, co děláte špatně? Jste umělec a jenom zíráte, kdo z nečlenů církve v kostele už vystoupil a vy se pořád ještě musíte vylepšovat, aby to šlo a pořád to ještě není ono? Máte pocit, že stále nerozumíte kázání, že jsou mimo reálný život a že sedmnáctý listopad v církvi ještě neproběhl? Máte pocit, že nejste dost dobří křesťané na to, aby vás společenství přijímalo? Bojíte se ve společenství vyslovit na plno svůj názor? Jste v církvi frustrovaní?
Pro vás je tento článek.
Již skoro sto let se Česká katolická církev přesouvá pozvolna ze středu české společnosti na její okraj. Výstižně, srozumitelně a pravdivě popsat příčiny, projevy, důsledky tohoto procesu a zejména jeho řešení, by bylo na docenturu.
Jsem jenom obyčejný člověk. Myslím, že důsledkem sebeodsunu církve na okraj české společnosti je těžká frustrace jejího kolektivního vědomí. Tak jako má vědomí jednotlivý člověk, má ho i živý organismus české katolické církve. Církev je u nás frustrovaná sama sebou. Nemám na mysli blbou náladu, je to dlouho trvající nemoc. Jejími projevy jsou například ubližování si vzájemně ve farnostech, zkostnatělá struktura mnohých farních společenství, ve kterých se noví členové začleňují a prosazují jenom velmi ztěžka, lpění na dávno vyhaslých dogmatech, neuvedení druhého „vatikánu“ do praxe plnou měrou, nerespektování papeže, cenzura. Moralizování, mlžení, politikaření, negativní aktivismus, vytěsňování. Tyto a jiné symptomy jsou důmyslně zakryty úsilím v tažení za církevními restitucemi. Co bude, až to tažení skončí? Bohatá realitka na okraji společnosti se členy, kteří do kostela chodí raději někde jinde? Primárním úkolem církve je spasit naše duše a ne omítat dokola fasády…Může nemocná církev uzdravit nemocnou duši národa? Samé otázky…
Zpět k dějinám. Byly to zásadní historické přešlapy a zvěrstva komunistů, které vyprázdnily a převálcovaly ideu socialistického státu u nás. Výsledkem je společnost, která je doslova asociální. To vše ve jménu trhu jako řešení „nereformovatelnosti socialismu“. Stane se českým křesťanům něco podobného? Na připomínku protestantů, že tu katolíci nejsou svým tažením jediní, připomínám provázanost křesťanství u nás. Co podělá kardinál, odnesou občas i evangelíci. Obávám se, že se může stát, že KTC místo ve společnosti jaksi dlouhodobě nenalezne a budou odmítnuty i křesťanské hodnoty a kultura, které nese. Základy nás všech. Frustrace se prohlubují. Není to tak, že vlastně už ani v Čechách nevíme, co to je zdravá církev a křesťanství, že jsme si na tu nemocnou už prostě zvykli a vnímáme jí jako dožívající relikt.? Rostoucí zájem mladé generace o nové náboženské importy by tomu možná nasvědčoval.
Půjdou lidé pro odpovědi jinam nebo je naleznou v bohaté tradici? V dějinách Říma šli mnohokrát jinam…Nejsme ve středověku, společnost už pro víru reformaci nezvedne. To si přiznejme.
Věřící, neobviňujte sebe sama jednotlivě, když vám nepokřtí dítě, nepřijmou vás, neoddají, nevyjdou vstříc. Způsobuje to frustrace kolektivního vědomí církve. Ta je vyvolána dlouhodobým vleklým onemocněním jakožto důsledkem historického zápasu v českých dějinách. Vy tím jenom trpíte. Řešení neznám. Bude na uzdravení českého křesťanství potřeba léčitel, nebo chirurg, anebo bude muset umřít a z mrtvých vstát po vzoru našeho Pána? V církvi je stále mnoho statečných jednotlivců. Naději máme. Modleme se …
.
TOPlist Sitemap